Rozhovor (výňatek z rozhovoru pro Lidové noviny v září 2011)

Podobných pět temných tváří členů Frakce Rudé armády jste vystavoval v roce 1994 v tehdejší galérii Béhémot - má to souvislost?

Má – osamělý boj. Zoufalý a nešťastný pokus o nápravu světa. Zoufalý, ale taky strašně pokřivený, nemocný, násilný. Vypadá to, že s nima sympatizujete? Jak jsem již řekl, s násilím nemohu souhlasit, ale pokřivená a nemocná je společnost, která si tyto své oponenty vlastně vyrábí sama a musí si pak uvědomit, že by s nima měla počítat. V galerií Béhémót byly vystaveny portréty tehdy hledaných příslušníků čtvrté generace německé R.A.F., které jsem vytvořil při svém půlročním pobytu ve Švýcarsku. Když jsem tam přijel, v médiích ukazovali, že na nádraží v Bad Kleinen spáchal při zatýkání jeden z členů RAF, Wolfgang Grams, sebevraždu. To bylo v červnu 1993, kdy jsem myslel, že nikdo z  R. A. F. už nefunguje. Za pár dní se ukázalo, že nešlo o žádnou sebevraždu. Nádraží, kam Gramse vylákali, nechala policie celé vyklidit, ale zapomněli na prodavačku ve stánku na nástupišti. Ta pak popsala, že se ke Gramsovi zezadu přiblížil chlap a prostřelil mu hlavu. Žádné zatýkání. Okamžitá poprava. To mě tenkrát zaujalo: jak v téhle úžasné demokracii řeší problémy a začal jsem se tím zabývat. Byla z toho výstava v Béhémotu. S názvem Hledání ve ztraceném prostoru.

Ale Grams před tím střílel na policajty a jednoho z nich zabil! Navíc Gramsův případ pak řešilo pět různých soudů včetně Evropského soudního dvoru pro lidská práva a všechny rozsudky došly k tomu, že opravdu spáchal sebevraždu.

Tak to si tedy musela prodavačka z kiosku na nástupišti všechno vymyslet. Taky nechápu, proč musel po akci odstoupit ministr vnitra a šéf místní policie.

Tehdy, sedm let před 11. zářím, vás podezřívali ze sympatií k terorismu.

Jaká to může být sympatie, když se vraždí! Metody, které používala R. A. F., jsou pro mne nepřijatelné. Já jen popisuju, maluju svět, ve kterém žiju, a snažím se mu porozumět. A komunikovat tím s lidmi. Nic víc. Při té výstavě v Behémótu bylo zajímavé sledovat, jak osvědčení matadoři výstav nevěděli, co si mají myslet. Ale Magor, Kozelka a lidé spíše z okraje společnosti hned pochopili, o co jde.

A jak to pochopili?

Myslím, že tu byla paralela s Německem v šedesátých letech, kdy R. A. F. vznikla. Německo tehdy bylo prolezlé nácky, byli všude, ve státní správě, mezi soudci. Vdova po Heydrichovi si třeba vysoudila vdovský důchod a takové srandy. Členy RAF unesený a později popravený prezident Německého svazu zaměstnavatelů, Schleyer, byl za války esesákem, který dohlížel na zbrojní výrobu v Protektorátu. Česká společnost po roce 1989 byla zase prolezlá estébáky a všelijakými privatizátory, exponenty minulého režimu.

RAF je v Německu stále živé téma, čím to je, že společnost tahle marx-leninistická teroristická bojůvka fascinuje? Po roce 1989 se navíc ukázalo, že se nechali sponzorovat Východním Německem a že spolupracovali se Stasi.

Vím o tom, a RAF nijak neobhajuji. To jsou právě ty podivnosti tohoto světa. Podobně, jako když se nedávno provalilo, že americké a britské tajné služby spolupracovaly s Kaddáfího tajnými službami.

RAF bylo tehdy v Německu téma tabuizované a nenáviděné. I dnes po letech je stále citlivé. Nedávno vyšel z vězení poslední z jejích členů, a řekl, že nelituje toho, co udělal. Před pár lety byla v Německu výstava výtvarných umělců na toto téma, přestože členové R. A. F. to už v roce 1998 zabalili, neměli žádnou podporu. Němci u té příležitosti natočili nákladný, řekl bych tendenční film Baader Meinhof Komplex.

Proč tendenční? Co vám na něm vadilo?

Už jenom obsazení hereckých rolí. Nebylo možné si nevšimnout toho, že roli policejního šéfa, nahánějícího teroristy, hrál Bruno Ganz, notoricky známý jako anděl z kultovního Wendersova filmu Nebe nad Berlínem. Tak humanistického a zároveň starostlivého policajta o osudy jím pronásledovaných teroristů jsem fakt ještě neviděl. Jaký rozdíl s komisařem Beizmennem z filmu Ztracená čest Kateřiny Blumové od Volkera Schlondorffa.

Ale viděl jsem před pár lety v kině Aero jiný německý film, Stammheim – což je jméno věznice, kde byli členové R. A. F zavřeni a kde pak probíhal soud s hlavní čtveřicí. Natočil ho režisér Reinhard Hauff a do Prahy ho přijel i představit. Hauff patří do generace německých režisérů jako Herzog, Schlondorff, Fassbinder a za Stammheim dostal Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně. Hauff zřejmě po filmu čekal diskusi, ale přišlo nás tam nějakých patnáct lidí, měli jsme tedy na něj dost prostoru. Vyprávěl nám, jak točil ten film přesně podle dochovaných soudních spisů, téměř bez peněz, někde v hangáru se studenty. Děj filmu je omezen na jednací síň a během procesu používá zaznamenané originální citáty přítomných. Z toho filmu bylo zřetelně vidět, že Meinhoffová byla velmi inteligentní žena. Dělali z ní „rozporuplnou osobnost“ a není divu, že jako první spáchala sebevraždu. Úžasný film, vlastně takový hraný dokument, jen holá fakta. Jak německá moc během procesu měnila zákony. Ani Hauff nám nic moc nevysvětloval, jen nám to podal, jako já podávám ty obrazy. Ale už dost o R. A. F.