SLZY TŘEŠNÍ (Cherry Tears)

Jozef Cseres

Na přírodu se zatím nazíralo pouze jako na učitele, mistra hodného napodobení.
Příroda je však zde možná také proto, aby nám lidem ukázala, jak to dělat nemáme,
neboť nejsme opice, které všechno napodobují. Příroda odolává a je v převaze,
abychom ani na okamžik nezapomněli, co k ní máme připojit jako umění:
náš umělý, náš lidský život.

Karlheinz Stockhausen

Sběratelská obsese Honzy Zuziaka má další poetickou dimenzi. Tentokrát jsou její obětí slzy třešní. Bylo by zřejmě zcela bezpředmětné spekulovat o tom, co ho přimělo fotografovat zrovna tento přírodní úkaz, jelikož zájem o objekty a struktury živé i neživé přírody se vine napříč jeho tvorbou od samého začátku; dalo by se dokonce říci, že právě on pohání a podmiňuje způsoby a formy umělecké vizualizace obdivovaných fenoménů. Není to tudíž estetika, nýbrž aisthésis, tj. citlivé vnímání okolní, zdánlivě běžné reality, jako projev empatické a hlavně intimní reflexe světa v době obecné anestézie. To je Zuziakova strategie, jestli je vůbec možné mluvit o takovémto nezištném vnímavém přístupu jako o strategii; nicméně zdaleka není spontánní, protože je výsledkem letitého environmentálního životného postoje, formovaného záměrným zvýznamňováním nestrojených všedností a neokázalých banalit. A ty Zuziak nachází spíše v přírodě než v nadmíru institucionalizované kultuře.

Navzdory své indeterministické podstatě k nám příroda promlouvá skrze znaky, jež se rodí již na primární smyslové úrovni zpracovávání přijímaných informací (přívrženci Gestalt psychologie by nám o tom mohli dlouho vyprávět). Také „slzy“ třešňových stromů, přestože mají přirozený původ a za svou strukturu vděčí přírodnímu procesu, se v očích umělce (nebo sběratele, dokumentaristy, archiváře, atd.) můžou stát kulturními formami, nejčastěji prostřednictvím rytmu, v tomto případě rytmu percepčního. No sama struktura, rytmus ani forma ještě nejsou umění. Jsou jenom jeho nevyhnutným předpokladem, predispozičním univerzem. Na umělecký projev je povyšuje až intence umělce (sběratele, dokumentaristy, archiváře, atd.), přesvědčeného o správnosti, resp. adekvátnosti své realizace. Realizovat však, jak nás poučili Deleuze s Guattarim, lze jenom možné (nikoli virtuální), protože právě ono stojí proti reálnému; to možné podstupuje proces realizace. A jelikož možné je otevřeno realizaci, chápe se jako obraz reálného, zatímco o reálném se předpokládá, že bude připomínat možné. Kvůli této „nevýhodě“ je možné odsouzeno na obraz toho, čemu je podobné. Nezáleží proto na tom, čemu jsou podobné Zuziakovy foto-obrazy reálných „slz třešní“, spíše jde o to, abychom si uvědomili, že ty konkrétní slzy jsou jednou realizací vícero možností, které příroda skýtá.

Mezi přírodou a uměním ale není vztah substituce, umění přírodu nenahrazuje. Přesto umělcem nic nebrání, aby imitovali nebo exploatovali její procesy. A odedávna to s rozkoší dělají. Někteří povrchně, jiní exaktněji a ohleduplněji. Starověká, zejména antická tradice nazírat umění jako vynalézavé využívání, doplňování anebo napodobování přírody a jejích procesů, zformulována v Platónově ktetice a demokritovské či aristotelovské mimetice, je stále živá a neoslabuje ani v postindustriálním věku digitálních technologií. „Nikdo nemůže říci, že příroda nebo květy nic nesdělují. Sdělují mnoho a přitom neřeknou ani slovo,“ vyhlásil kdysi John Cage. Zřejmě si uvědomil omyl uměleckého indeterminizmu, zapomněl však dodat, že sdělují mnoho pro člověka. Po letech trpělivého prosazování nezáměrnosti a náhody ve vlastní tvorbě Cage asi přece jenom zjistil, že žádnou lidskou aktivitu (ani „pasivní“ vnímání) nelze zbavit subjektivních dispozic jejího nositele. Navzdory tomu se pokoušel amplifikovat parky a moc si přál angažovat v hudbě zvířata či motýly, předpovídaje, že díky technologickému pokroku jednou k takovéto bio-techno-umělecké symbióze určitě dojde. Zde Cage intuice nezklamala. A právě na intuici spoléhá také Zuziak, když přistihuje přírodu při výkonech, jaké by ji mohl závidět nejeden umělec, a skrze toto in flagranti nám všem připomíná, že ani příroda tady nemusí být věčně, alespoň ne ty její manifestace, na které jsme si na naší planetě za tisíciletí vzájemné, i když pro nás zištné symbiózy s ní zvykli, a které dosud s oblibou (i značnou dávkou pokrytectví) estetizujeme.

Nicméně, příroda nabízí výtvarníkům rozmanité modely a oni je nacházejí všude kolem a posléze přetransformovávají její čisté, sémanticky neposkvrněné formy do forem významových. Nezaujatý, nic netušící přírodní model se lehce stane reprezentantem něčeho. Všude kolem nás se vynořují podobnosti – důvěrně známé tvary (ony Gestalten), ve kterých spatřujeme postavy, tváře, zvířata, ptáky, motýly, stromy, květiny, předměty a dokonce i umělecká díla. Podbízivost přírody je agresivní a neubránil se jí ani Zuziak. Svou posedlost přírodními modely vnucuje i nám divákům; dráždí naše smysly nalezenými tvary, jež v naší představivosti podněcují podobnostní asociace i empatické sklony. Vždyť kdo by odolal slzám třešní! Málokdo – snad jenom dendrologové a ovocnáři – v nich vidí klejotokové symptomy patologických anomálií; nám ostatním zabraňuje naše symbolotvorná povaha interpretovat tyto mízové výrony exaktně a pragmaticky. S rozkoší se proto necháváme vést inteligentním okem a objektivem umělce (sběratele, dokumentaristy, archiváře, atd.) a spolu s ním je nazíráme esteticky, mimeticky či metaforicky. Nečekáme, až nás osvítí nějaká „koncepce“, a „slepě“ důvěřujeme tvarům, skrze které se nám příroda „přimlouvá“.