Cyklus grafických partitur Jana Zuziaka
je logickým vyústěním autorova celoživotního zájmu
o přírodní struktury a procesy, který kombinuje
s bezprostřední vizuální imaginací. Je výsledkem letitého environmentálního životného postoje, formovaného záměrným zvýznamňováním nestrojených všedností
a neokázalých banalit. A ty Zuziak nachází spíše v  přírodě, než v  nadmíru institucionalizované kultuře. Tato strategie je patrná aj v  jeho partiturách: zvídavý zrak vnímavého umělce, sběratele a archiváře mění zcela běžné přírodní struktury na výjimečé formy, zvýznamněné prostřednictvím rytmické organizace.

Ale sama struktura, rytmus ani forma ještě nejsou umění. Jsou jenom jeho nevyhnutným předpokladem, predispozičím univerzem. Na umělecký projev je povyšuje až intence umělce (sběratele, archiváře), přesvědčného o správnosti, resp. adekvátnosti své realizace. Realizovat však, jak nás poučli Deleuze s Guattarim, lze jenom možné (nikoli virtuální), protože právě ono stojí proti reálnému; to možné podstupuje proces realizace. A jelikož možné je otevřeno realizaci, chápe se jako obraz reálného, zatímco o reálném se předpokládá, že bude připomínat možné. Kvůli této „nevýhodě“ je možné odsouzeno na obraz toho, čemu je podobné.

Nezáleží tudíž na tom, zdali se Zuziak rozhodl rytmizovat reálnou podobu, spíše jde o to, abychom si uvědomili, že konkrétní tvary a struktury, vytržené
z  původního kontextu přírodního indeterminismu, jsou pouze jednou realizací vícero možností, které příroda skýtá.

Zuziak přistupuje k  přírodě jinak, než k ní obyčjně přistupují výtvarníci. Jeho tvorba není mimetická, nesnaží se napodobovat přírodní formy, struktury
a procesy. Spíše by se dala charakterizovat Platónovým pojmem „ktetika“, jakožto umění využívat to, co se
v  přírodě nachází. Ale Zuziakův způsob exploatace darů přírody není pragmatický. Přestože jeho pohnutky řídí intuice umělce, vášeň sběratele a erudice archiváře, nakonec přece jenom vítězí estetický přístup. To oko umělce transformuje časté, sémanticky neposkvrněné přírodní formy, struktury
a rytmy do forem, struktur a rytmů významových.

Především díky němu se nám příroda jeví jako největší
i nejmoudřejší umělec. Nabízí vnímavému sběrateli rozmanité modely, které posléze, již jako umělec, esteticky a kognitivně zvýznamňuje a to samé zřejmě očkává i od svého diváka.

Jozef Cseres